Řídký vzduch, holá skála a vyprahlý obzor rámují slavné oblouky v Národním parku Arches, ale každý jejich detail je přesto dílem vody. Paradox nespočívá v tom, že jí je málo, ale v tom, že jí je právě tolik, aby stačila. Přichází pomalu, nepravidelně, a využívá každou slabinu, kterou má skála už od začátku v sobě.
Všechno začíná samotnou horninou: mocné vrstvy pískovce leží na skrytých solných ložiscích. Jak se sůl pohybuje a deformuje, láme nadloží do svislých bloků. Tyto pukliny a vrstevní plochy fungují jako předem načrtnutý plán eroze, jako jakýsi geologický okrajový efekt, který určuje, kde se mohou později otevřít okna a dutiny. Když výjimečně přijdou bouře, voda nezůstává na povrchu, ale vsakuje do těchto trhlin a stéká hluboko právě po těchto strukturálních liniích.
V této poušti je výpar extrémní, takže voda se na povrchu téměř nezdržuje. Pracuje spíš zevnitř ven. V chladných nocích vsáknutá voda zmrzne a rozpíná se; cyklus mrznutí a tání mechanicky rozrušuje horninu a trhliny postupně rozšiřuje. Zároveň se při vysychání roztoků sůl znovu krystalizuje a tlak krystalů odtlačuje jednotlivá zrna od sebe. V dlouhém časovém měřítku tyto procesy odstraňují slabší horninu při patě a po stranách skalních žeber. Odolnější pískovec zůstává stát jako úzké stěny, v nichž se malé otvory pomalu rozšiřují v oblouky.
Protože bouře přicházejí jen zřídka, nedochází k ničivým povodním, které by celý reliéf srovnaly. Eroze probíhá po malých krocích, jako pozvolný nárůst geologické entropie, kdy se soudržný masivní kámen mění v sypký sediment, ale vyřezané tvary přitom zůstávají zachovány. Suché klima omezuje vegetaci i tvorbu půdy, takže pískovec zůstává odkrytý a každý krátký záchvěv vody může dál pokračovat v práci, kterou odstartoval samotný nedostatek vláhy.
