Hladina jezera může celé hodiny vypadat obyčejně a během několika vteřin se promění v obraz, který působí skutečněji než samotný pobyt na místě. Voda se nikam nepřesunula; jen se dostala do správného uspořádání větru, oblačnosti, světla a klidu – a fotoaparát je připraven tuto souhru převést do podoby fotografie.
Nemění se jezero, ale proměnné kolem něj. Krátké utišení větru vyhladí drobné vlnění na hladině a voda se stane téměř dokonalým zrcadlem, které scénu zdvojí s precizností skutečného odrazu. Pomalu se pohybující, hutné mraky přecházejí oblohou a fungují jako obří difuzéry: zmenšují dynamický rozsah a odhalují jemné tónové přechody, které lidské oko obvykle přehlíží. Nízké, šikmé slunce zvyšuje kontrast v mikroměřítku, takže vlnky, rákosí i vzdálené břehy se zaznamenají s ostrostí, jež působí až nepřirozeně přesně.
Tím, že fotograf cíleně vyčkává, až se tyto čtyři podmínky – vítr, oblačnost, světlo a klid – sejdou, v podstatě řídí entropii ve scéně: potlačuje vizuální šum a zároveň zesiluje podstatné detaily. Snímač to zaznamenává jako zvýšený lokální kontrast a jemnější vykreslení hran. Když se pak obraz zpracuje střídmými úpravami jasu a barevné rovnováhy, vznikne fotografie, která se jeví, jako by přesahovala vjem přímo na místě. Krajina se nestala dramatičtější; jen byla usměrněna naše percepce.
